Je to darmo, žádný, žádný
nevyvolá víc tě k žití.
Spíš v tvé rakvi a v tom kvítí,
čelo tvé je kámen chladný,
na němž leží těžký mráz.
Je to darmo. Šel jsi spáti.
Chtěl jsi záhy do té země,
ale tady nechal’s ve mně
divou touhu, která chvátí,
šílená a zoufalá.
Dost už dlouho tak jsem hleděl
v ztrnulé ty mrtvé tahy,
ale ty jsi, hochu drahý,
mně ni slova, slova neděl,
jenom dál jsi tiše spal.
Je to darmo, žádný tady,
Gabrieli, drahé dítě,
nevyvolá, nevzbudí tě,
ty jsi umřel čistý, mladý,
jako hyne jitřní sen.
Kladou na tě víko němi – –
V srdci mém tvůj obraz celý,
jak tu ležíš, Gabrieli
– a to dokud nepukne mi,
bude vždycky hrobem tvým.