Je naše láska román jako jiný,
dnes komedie, zítra snad už drama,
pláč podle smíchu, podle světla stíny –
a obojím je milenka má sama.
A autor – život – zkušenými tahy
nás různo staví, by moh’ námi hráti
pro jeden pohled zářící a vlahý,
jenž duši poklid více nenavrátí.
A jeden večer plný velké krásy,
květ čistý v sněhu májového čela,
že po létech když duše vzpomíná si,
v ní bolestná se struna rozzvučela.
A po opojném žáru podzim chladný
a v mlhách nebe hlubokého oka
– ni vzkřiknutí – a čela úběl ladný
zas líbán ústy šťastnějšího soka
A trochu nocí, kde ni hvězda neplá,
a reflexí, proč, k čemu všecko je tu,
kde není záře a kde není tepla
a líp v té vůni zašlých, hrobních květů.
Vše srdce ještě chvatem pročítává
a román zvolna ku konci se chýlí:
románu mého rekyně se vdává
a z těch, kdo hráli o ní, jeden šílí.