Jde mladý hoch...

Jde mladý hoch a v sebe víra svět celý jemu otevírá, vše plane před ním v jarní kráse, kam blouznivý zrak zaměří.

Hoch jde a vidí, trne, žasne: vše plane v slávy zoři jasné a vše naň vlídně usmívá se – a chlapec všemu uvěří.

Jej lichotivě vítá sláva a naděje mu našeptává: „Jsi z vyvolených, z prvních jeden, vítězi příští, budiž zdráv!“ –

Má mnohá dívka hocha ráda, on miluje i básně skládá a mládí zlatým sněním veden vše v poesie šatí háv.

Hoch šťastným je a věří všemu a netuší, jak mnohé lže mu, jak mnohé, co se zlatem leskne, je cetka, fráse laciná.

A tu i tam se trpce zklame a náhle zří se ve lži samé – ó probuzení hrozné, teskné, když víra v lidi zhasíná!

Kdo na přátelství šalmaj hrají, jej sama sobě zanechají, – dřív celý svět jej vítal v plese a teď je v celém světě sám.

A trpí-li a strádá v duši, a volá, – kol jsou lidé hluší, a zoufalý se výkřik nese vstříc prázdným, trudným samotám.

Cos k výkřiku a slzám nutí v tom bolném, hořkém procitnutí... Muž vzpomínkou se v dětství vrací a cos jak zmije zabodne...

Těch zašlých snův ó věčná škoda! Co život slíbí, – a co podá! Co zbývá? – Vláčet s resignací dál žití slávy nehodné.

Kde je ta všecka sláva? Není! Zbyl tvrdý zápas o chléb denní. Kde láska je? Co zbylo po ní? Vzpomínka v duši, v srdci mráz.

Kde přátelé? Hle, trochu frásí, kde teplo pravé lásky schází. Tak upomínka druhou honí na beznaděje pustý sráz.

Tak po bloudění, klamu mnohém dáš marným snům i touhám s bohem, nač vzpomeneš, vše tíží, bolí, a naděj každá uvadá.

Tak člověk zvolna umdlí, stárne a dny se vlekou suchopárné, a žiješ jak strom pustý, holý, s nějž všecko listí opadá...

Tak bez přítele, slávy, ženy kdys psal jsem, sám a opuštěný, unaven touhou, jatý trudem, když výkřik dral se na ústa.

To bylo v čas, kdy pouští prázdnou se život zdá, kde nohy váznou, a na mladosti hrobě chudém když v podzim tráva vyrůstá...

To bylo v čas, kdy do tmy chladné ti hvězda lásky zmizí, padne, a zdá se ti, že nelze žíti bez oné hvězdy jediné...

A hle, já žiji přec a prací jsem došel k tiché resignaci, byť časem bylo těžko zříti, květ za květem jak pohyne.

I tam, kde všichni byli hluší, přec několik mám drahých duší, jež za lásku mi lásku daly, tu věrnou, která nelže mi.

I tam, kde časem život mrazí, mám přátele, jež jsou mi drazí, jež vzpomínku by zachovali, až spal bych jednou pod zemí.

Mám lásku svých! A pokud žiji, mám věrnou družku, poesii, a zůstane-li v žití chudé jen přítel, poklad největší.

A bude-li jen lásky trochu, – nu dobře bude, starý hochu, žij dál tu chvíli, jež ti zbude, a klidně umři bez řečí.