Jaro v městě.

Led pluje, březen tu, aj, nové jaro věru! A měšťák udiven se dívá k teploměru, hle, dvanáct stupňů už. Ah, po tak dlouhém čase svůj zimník odložil a svrchník oblék’ na se,

a k třetí hodině si vyšel na nábřeží se dívat, jak jde led a Vltava jak běží. Až k jezu zašel si, by zřel, jak led se dělí a tříští na kusy. Hřmí dělo z citadely,

a on se usmívá, tu pod akáty stana. Jdou ledy... kdo to ví, co je to pro Pražana? Jak prsa dmou se mu! On zvolna kroky řídě k Ovocné ulici po Ferdinandské třídě,

si koupí fialky a usmívá se blaze, jsa nadšen jarem tím, jak jeví se mu v Praze. To není jaro to, když čerstvá země voní, kdy v zpěvu skřivánčím jde s pluhem oráč po ní

a vzduch pln jasu je a chvějící se záře: zde nový model to za skříní Hospodáře a čerstvé azalky za skříní u Dittricha. To není jaro to, jak na venkově dýchá,

když děti v březoví pít spějí jarní mízu. S talířkem sněženek jen dítě u Platýzu ti vběhne do cesty a vedle tebe běží. To není jaro to, jak na venku je, svěží

a vonné, vznešené a svaté ve své kráse. Zde zaprášená skříň jen znova natírá se, a zápach fermeží a okna, jež se myjí, v těch našich ulicích jsou jara poesií.

A první slunečník... Vše ohlédne se po něm. A hle, teď k večeru, hubeným tažen koněm vůz letní tramwaye na zkoušku městem jede, a v tváři měšťáka, tak znavené a bledé,

zřít radost... Jaro je! Buď tedy vůle Páně! A s prázdnou tramwayí kůň zahnul k Prašné bráně.