Je večer sladký, tichý, blouznivý.
Kdes hlaholivý zvonek klekáním
se rozzvučel a v tichu tajemném
se modlí jako dítě nevinné;
a do trávy se skryla fialka
a noční růže naší zahrady
tak opojivou vůní dýchají.
Ten dech tak měkce hlavu obalí,
jak dívčí skráně první lásky sen.
A nyní měsíc, čist a tajůpln
tak majestátně vyšel nad hory
a jeho oko velké, zářící
se dívá kol. – – A co teď vidělo:
v dubové rakvi skráň tvou zsinalou
a čelo jako kámen ztrnulé
teď zulíbalo ještě naposled –
a zítra už jen najde nový hrob
kdes vedle staré, smutné cypřiše
tam na pláni vesského hřbitova...
Leč o tom nikdo neví, jen on sám...
to jaro kolem neví o ničem
a noční růže naší zahrady
dál dýchají svou vůní opojnou...
Je večer sladký, tichý, blouznivý.