Jak žiji: trnu, že tak všecko hyne
a umírá, v to mrtvé ticho dusné
že neskane ni jeden paprsk jara,
ni jeden květ, ni jedna píseň ptačí.
A zatím na té zemi nehostinné
se zvolna stmívá a ta bolest stará,
ta marně světem do skonání kráčí
a potácí se, časem chvíli usne
kdes podle cesty v stínu minulosti,
jež trnité své větve k nebi vzpíná,
v nichž jednou skřivan písní jásající
a zítra, zítra zoufalství sup hostí.
A pod tím stromem usedneš a líná
kol hudba táhne duší tvojí snící,
co do klína list vzpomínky ti střásá
dech jeseně, jenž nad tvou hlavou letí
kams v neznámo, kam zajdeš jednou za ním.
Tak vzpomínáš, čím ztracené tvé mládí
je v toto moře, které žitím zveme,
čím láska tvá, čím snů tvých jarní krása
v tu hrůznou tmu, jež hluchá kolem pádí.
A teď jsi rád, kdy za vše, za všecko již
máš trochu stínu znaveným svým skráním,
že chvíli máš, kdy v bolesti své němé
smíš vzpomínat, i doufat smíš, že zhojíš
to vše, co někdy bolelo i bolí.
Jen ještě duší mihne se ti ona,
ta zářící, ta čistá hvězda bílá
a duši tvoji tichou září plní.
A zlatotkaná, hvězdná noci clona
kol splývá, splývá – – oko tvoje slní
vzpomínka jedna, která všecko ztiší –:
že každým dnem jsem jitru tomu bližší,
kdy stará bolest moje v srdci zhasne,
kdy řeknu si, že žití za to stálo,
co třeba krátce těšilo a hřálo, –
a řeknu si, že přec to bylo krásné...