Jak trudný pochod nocí, dnem,
je život náš. Tma stále větší,
kol propasti a nebezpečí
a nepřítel, kam pohlédnem.
My unaveni, plni bláta
a prachu jdeme, svitá den
a z nás je každý nekliden,
že neznámému v ústret chvátá.
A jak trub teskný povel zní,
dál mlčky jdeme smutnou dálí,
když nad hlavou nám slunce pálí,
jak v hladu jdem a o žízni.
My jedno víme: kdesi čeká
nás nepřítel a z úbočí
snad jedním rázem zaskočí...
a díváme se do daleka...
Jen polnic hlasy znějí dál,
tak teskně znějí v pustá lada.
Žár jedovatý žhavě padá
a první v řadě opodál.
A padne druhý, zase vstane, –
tam toho drtí kola děl
a víc jej nikdo neviděl...
Oh, tělo v prachu zadupané...
A ten, kdo dál jde, v jeden ráz
se zastaví na povel vyšší.
Teď první rachot pušky slyší
a polnic vážný, ostrý hlas.
A po druhé se v dáli bleskne,
a rána děla houká teď
a z kraje lesa v odpověď
zní zavolání čísi teskné...
A kolem dým a mha a prach –
a tmavý dým jen časem rudne,
a nade vším v té chvíli trudné
je žhavé slunce v mrákotách.
A nežli boj ten skončen za dne,
tu člověk, oči zardělé,
s hlubokou ranou na čele
a ránu v prsou mlčky padne.