Rád měl’s ty noci, plné hvězd
a luny jas, ten kouzelný a světlý –
leč hrob chtěl’s tam, kde teple, slunno jest,
by na něm růže záhy v letě zkvetly.
V tom hrobě, kam se stopa tvoje ztrácí,
nechť dál se tobě tká
ta nedosněná krásy pohádka,
jíž zasvětil jsi život v tiché práci.
Buď s tebou mír! Buď lehka ti ta zem,
již miloval’s a nosil v srdci svém!
A že v tvém srdci plála
vždy láska věrná, upřímná i stálá
i k druhu tvému celou řadu let,
v dnech světlejších i v utrpení mnohém,
v tvou mrtvou tvář když hledí naposled,
se slzou v oku dnes ti dává s Bohem!
I za tu lásku ke mně
buď lehka ti ta hruda rodné země,
kam světlý stín tvůj zapadá a mizí,
kde budeš spát ve svitu věčných hvězd,
ty i tvé srdce zlaté, čisté, ryzí,
jež, plné lásky, lásky hodno jest.
Tam růže mohou kvést
a mnohá vykvete
nad tím, kdo životem šel s čistým čelem
a kdo měl v žití celém
vždy duši básníka i srdce dítěte.