Taková bolest, palčivá a náhlá,
mně k srdci sáhla
a v lítosti a hoři
verš Máchův se mi ze vzpomínek noří:
tam vidím červánky, jak na západě rudnou,
stín vidím poutníka, jak nohu šine bludnou
a zvolna zachází za obzor daleký,
jde, zapadá a mizí...
Hle, zašel na věky...
A vzpomínám si v bolu,
jak často o tom spolu
jsme mluvili, – poeta velký, ryzí
to místo z „Máje“ vždy’s tak míval rád
a vzpomněl kolikrát
poutníka onoho, jenž zachází
v to prázdno smutné, chudé,
v tmu nekonečnou, bez hrází –
a po němž teskno v srdci čtoucích zbude...
A sám teď chápu stěží,
co v smutku hlavu kloním,
že, drahý, sám teď poutníkem jsi oním,
jenž mizí těm, jimž milý, drahý jest,
a kráčí do tmy, která před ním leží,
na konci lidských cest.