III.

A nová řada ženichů zas na námluvy přišla: bohužel, ten je nazrzlý, a onen zase šišlá.

A jiný slova „nejčkonom“ užívá stále v řeči – princezna málem ráčila být zachvácena křečí.

Ohavný tento nápadník hned odevzdán byl stráži – nejčkonom se již na oči princezně neodváží.

A přišel čtvrtý, krasavec, však ruce se mu potí – s tím v lásku sličné princezny se ovšem nevlichotí.

A pátý má zas jiný kaz: nepěkný zvyk, že zhusta si cucá palec, – inu, jsou ve světě různá gusta!

Pátého šestý vystřídal a objevil se mnohý: ten příliš velké ruce měl a ten zas krátké nohy.

Tak nepochodil desátý, ni jedenáctý panic a ze všech, co jich přišlo sem, prý žádný nestál za nic.

A každý z těchto statečných a čackých bohatýrů byl rád, když našel ve zdraví, kde nechal tesař díru.

Tu jednou paní králová si dcerku vzala stranou: prý tak a tak, a chce-li prý zůstati starou pannou?

A najednou té princezny až ulekla se málem a honem šla se poradit nanovo s panem králem.

A pan král s trůnu vyskočil, na němž si zdřímnul chvíli, a hleděl, s jakou novinou choť věrná k Němu pílí.

A děla jemu věrná choť: „Můj nejmilejší, totiž jde o to: s Naší princeznou již opravdu je potíž.

Královský pane choti Můj,“ vypráví v hořkém pláči, „to Naše dítě jediné nám tuze chřadnout ráčí.

Je smutnější a smutnější a bledší je den ze dne, ba již si ani k pianu chudinka neusedne.

Vdát by se mohla, přišli se ucházet o ni mnozí, jen vrtí hlavou, říká ‚ne!‘ – co je v tom, vědí bozi!

Zlá jakás nemoc hlodá v ní, v královské dcerce Naší, a to s Mých víček starostmi za nocí spánek plaší.

Již,“ – povídala královna, „starostí nespím ani – –( Pan král se vážně zahleděl na starou jemnostpaní.

A poškrabal se v zármutku za uchem pravým, levým – za kterým dříve, opravdu teď sám již vlastně nevím.

A při večeři potom Sám princezny bledé všim’ si – opravdu, byla přepadlá a trápila se čímsi.

Pan král se v ženských nevyznal, (– není to taky snadné –) však viděl Sám, že princezna opravdu velmi chřadne.

A druhého dne poznával jen po korsetu, zvenčí, že princezna zas byla již o centimetr tenčí.

I povolal hned lékaře, ten velikou měl praksi, a tomu rovněž princezna se nelíbila jaksi.

Počítá dech a zkoumá tep a při tom doktor milý princezně ťuká na záda, jak by to dvéře byly.

Pod paží smutné princezny teploměr znovu vkládá a znovu ťuká zdvořile na urozená záda.

Však co jí schází, neříká, ač stará paní prosí – jen ramenoma pokrčil: prý tento, kdesi, cosi.

Předepsal jakýs heřmánek, či co to bylo – a ten i onen lék byl princezně starého čerta platen.

A přišli jiní doktoři, učené, moudré hlavy, a každý hlásá o sobě, on že to všechno spraví.

Nic nespravil, a vědci ti, všech universit chlouby, jak dohromady sešli se, věděli vlastně – houby.

V úzkostech pan král nadarmo s takovou přišel na ně: že tomu, kdo dceř uzdraví, půl leta sleví daně.

Nejvyšší rada zdravotní se sešla, při té kuře však milé naší princezně čím dál, tím bylo hůře.

Ji každý tuze litoval, jak smutně hlavu kloní, a v celé zemi rozhostil se těžký smutek pro ni.

Zasmutnil pro ni všechen lid, ten přespolní i zdejší, – však už aby ta pohádka zas byla veselejší!