Ó, zchvátí srdce časem bolest dravá,
co souzeno nám v lůně doby příští –
je síla v nás, však denně nám ji tříští
zmatených hesel nespoutaná vřava.
Kde však to jediné, ta láska pravá,
z níž velké, svaté nadšení se prýští?
Kde ona láska nejsvětější, z níž ti
naděje svitnout může do mlhava?
Ó, kéž v tom každém českém srdci vzeplá
víc lásky té, jíž nikdy není dosti,
nechť v každé hrudi záře víc a tepla!
Až bude tak – ne dříve však ni o den! –
nač potom strachovat se budoucnosti?
V té zvítězí, kdo vítězství byl hoden...