II.

Jak vidět, je má pohádka ze staré ještě školy, kdy nestačíval princeznám obejda jakýkoli...

Svět býval tenkrát jinačí, vše ve světě však mine a mění se, – a ovšem dnes i princezny jsou jiné.

I jiní byli rytíři, jak vše se v světě mění, – než po těch druhých princeznách nám vlastně pranic není.

Tož vraťme se ke princezně, jež, krásou záříc všecka, tak jako růže z poupěte vyspěla v pannu z děcka.

(To věru něžně řečeno, a básnickými slovy, – žel, že básnický obraz ten už není zcela nový!)

Jak ve všech lepších pohádkách, – to předepsáno asi – i naše měla princezna nádherné zlaté vlasy.

Ji uviděti Loreley, – znáte-li – nade vděkem té krásy, možná, byla by se zadusila vztekem.

A liliová její pleť průsvitná, něžně bledá – povídám: hezčí princeznu ať někdo světem hledá!

V blankytě očí nebeských čarovnou měla něhu a labutí krk bělejší byl cukrářského sněhu.

Labutí krk – – ne, přiznám se, zde svědomí mne tlačí: princeznin útlý krček byl přec jen o trochu kratší.

A že byla tak spanilá, což divu, že se béře na zámek tolik ženichů, div stačily jim dvéře.

A hlásili se z daleka i z blízka, denně na sta, však princezna jen děla: „Ať jen táhnou zas, a basta!“

Již stará paní králová ve strachu byla stálém, jak bude dál, a radila se denně s panem králem.

Ten však se nijak nevyznal v těch věcech, nedut ani, o dcerku starat musila se dál jen stará paní.

Pan král se jenom vymlouval na spoustu jiných prací – jak slyším, zhusta bývají mužové všichni tací.

Králová však se trápila, že Její dcerka milá, že Její krásná princezna na ocet by Jí zbyla.

A pořádala dýchánky, pozvaných přišly davy – čert by v tom byl, aby se z nich nevybarvil ten pravý!

A pořádala soirées a five-o-clocky pro ně, jichž ráčila se zúčastnit vždy Nejvýš blahosklonně.

Vítala pány rytíře, a hrabata, a prince – z nich žádný však se nelíbil spanilé krasotince.

Pan král už ráčil hubovat na ten, jak pravil, zlořád, že musil za ty bankety jen platit účty pořád.

A ráčil paní choti Své říc’, ovšem velmi jemně, že takhle na ty hostiny mu praskne celá země.

Však přece ráčil sáhnouti do zlata plných žoků – a zas lítala pozvání k novému five-o-clocku.

A rytířů i princů těch bezpočet znovu šlo sem – z nich každý domů, chudinka, zas táhnul s dlouhým nosem.

A princezna jen vedla svou: „Co ty se staráš, mamá? Až přijde, kdo mi usouzen, však vybéřu si sama.“

Tu králová zas na radu šla k panu králi, – všecek jsa zabrán prací, ani a ni b jí na to necek’.