Vše usíná. Je letní večer snivý.
Hle, na obloze první hvězdy vzplály.
Zalehlo ticho v dřímající nivy,
vůz osamělý hrčí někde v dáli.
Již ztich’ i ten – je letní večer vlahý
s tím celým kouzlem, jakým venkov dýše,
kol podřimují lesů táhlé svahy,
vše usíná tak tichounce, tak tiše...
Však slyš – co to? Zvuk ostrý, nářek lidský
se náhle ozve – hlasy, křik a váda – –
ach, to nic není! To jen jako vždycky
se Bárta se svou polovicí hádá.
V sen ukládá se osamělá víska –
jen u Bártů, jak už si zvykli na to,
Bártová, jak by krájeli ji, vříská
a muž nadávat umí, to je svato.
Tak včera, dnes a zítra, stále, denně,
pak ticho je: jde i na Bártovy spaní – –
Pan soused, jednou nenadat své ženě,
do rána, myslím, neusnul by ani...