I šeřík odkvetl, pivoně shasly rudé – já tak se těšil na ně! A podzim bude, zas truchlá zima přijde nečekaně.
To byla chvíle jen, kdy nádherou tou zkvetly – a celou zimu dlouhou na div ten světlý jak čekal’s v duši s nedočkavou touhou!
A přijde zázrak ten, jímž jaro vždy se krášlí, tak sladký, luzný, smavý, – ó, vzpomínáš-li, co zatím jar těch přešlo kolem hlavy!
I tys měl jaro své, tak plné snů a kouzla, i tys byl šťasten chvíli – – Jak, slza sklouzla ti po tváři? A čelo tvé se chýlí?
To vše tak dávno už, tak příliš dávno, běda, že pravdou to snad není. Vzpomínka bledá jen zůstala a marné rozželení.
To bylo jaro tvé, kdy v duši růže kvetly, – ó, kouzla neskonalá, ó, zázrak světlý, kdy láska svatým kouzlem duši jala.
Ó, dobo zázraků, kdy vše tak nové, divné, kdy růže sladčej voní, kdy kvítek živne a vypráví, tak sladce mluví o ní.
A první láska tvá, tak přišla jako divem, jejž člověk ve snu tuší, žár v oku snivém, tak přišla a tak zjasnila ti duši.
Jak světlé zjevení, tak neskonale milá, tak sladká, tichá, něžná se objevila královna snů tvých, bohyně a kněžna.
Ó, dobo zázraků, kdy první její řádky ti rajskou byly řečí, a slůvko, pozdrav krátký – kde v světě bohatství je ceny větší?
Ó, dobo zázraků, ten srdcí svazek úzký, to sladké chvění krve, ty drahé schůzky, a políbení opojné, to prvé...
To těšil ještě květ z té drahé ruky bílé – jak všecko hyne! Ó, žal té chvíle – my v prsou tenkrát měli srdce jiné!
Ó, škoda nastokrát, my byli jiní, mladší, – to bylo dávno, kdysi, kdy k štěstí stačí květ, jejž v zachvění ruce podaly si...
To bylo jaro tvé, jež láskou život krášlí – je dávno, dávno tomu. Ó, vzpomínáš-li, požalovat bys chtěl, – a není komu.
Již sotva vzpomeneš, co přišlo za tou vesnou, v to žití jednotvárné jak zvolna klesnou tvé všecky sny – a hle, tak člověk stárne.
Vzpomene, zachví se – a znovu vzpomene si: žár léta trudný vzrůstal, vše zašlo kdesi v těch bouřích zlých – sám v životě jsi zůstal.
Zrak zvedneš – ano, sám... Kdes na dně v srdci pálí tvá nedosněná touha. Jde podzim z dáli a zima bude, truchlivá a dlouhá...
Cookies on Poetry Cove