Kdys v mrtvém tichu, kdy se nehne list,
usnula matka, přemožena mdlobou.
Tu přišel k ní, kdo dávno plál k ní zlobou,
chtě krást jí děti, kořistí svou jist.
Chtěl vychovat v nich k matce nenávist,
chtěl děti, které byly její zdobou,
by zapomněvše na ni, vzrostlé dobou,
otroctví jednou padly za kořist.
Ó, vzbuď se, matko, zachraň děti rodné! –
A vzbudila se v poslední té chvíli
s výkřikem, který na dno v srdce bodne.
A vzchopila se rázem, s jejích skrání
blesk srší, a v ní obří rostou síly
jak lvici, která mláďata svá brání.