Tak se chvíte nad mým čelem jako želem, jako člověk v těžkých snech. Rcete, co to chví se vámi,
nekonečna prostorami k zemi naší že se jeden výkřik snáší, jeden dlouhý, těžký vzdech?
Co se v oku vašem chvěje beznaděje, zoufalství a šílení, když jdou lidé večer spáti
a ten den se nenavrátí nikdy více a mrou oni zoufajíce, nade hroby schýleni.
Hvězdy zlaté! V temnech věků na člověku co jste zřely muk a hrůz! Viděly jste, jak se shýbal
a památky zašlé líbal, líbal chudý rodné země svaté hrudy, kde spal její genius.
Viděly jste, jak se chvěla osiřelá jeho hruď, kdy v pláči has’, viděly jste pouta hnusná,
žaláře, v nichž člověk usna, mřel a strádal a své těžké dumy skládal v zoufanlivé výtky hlas.
Viděly jste děcka malá, jež si hrála s šedinami otců svých, viděly jste s dlaní hebkou
skláněti se nad kolébkou v pláči matky, kdy mřel dětí pohled sladký za červánků posledních.
Co jste zřely! Válek dravý ryk a vřavy, neskrocený, bouřný jek, jak se blíž a blíže valí
divoký a neskonalý, žhavé vání moru, pláč a žalování, marný pláč a marný vztek!
A vy nad tím bídným tvorem, hvězdy, sborem tisíckrát jste plakaly, plakávaly tisíckráte
a dnes ještě želem pláte a mně zdá se, jak by v letní noci kráse slzy v zrak jste lákaly.
Však už želem nechvějte se! Jednou střese člověk s sebe pouta tíž a pak velký, silný vstane
na té zemi udupané a pak rázem i vás, hvězdy, strhne na zem, či k vám hrdý vzlétne výš!
Cookies on Poetry Cove