Hřmí příboj moře, jemuž konce není,
široké, valné moře kolem nás,
rve břehy naše, bouří se a pění,
v něm chvílemi již tone břeh i hráz –
jsme v moři ostrovem, o naše skály
od věků hřmí ten příboj neustálý.
Však znovu náraz vln se tříští, láme
a o hráz ochrannou se odráží –
vždy ještě v sobě dosti síly máme,
být stále a vždy znovu na stráži, –
vždy ruce k dílu! Na ochranné valy!
Však již v těch bouřích věky přetrvaly.
A čím víc bije v ně to moře vůkol,
s tím větší láskou vždycky ku práci!
Nám vnucen boj, svůj každý známe úkol,
čím víc to kolem hřmí a burácí,
tím větší láska nechť nám v srdcích plane
k té půdě naší, ode věků rvané!
Za každou píď té půdy nad vše dražší
vždy v nový boj! Nám svatou je ta zem,
je potem zrosena i krví naší,
nám po otcích je svatým odkazem
a jejich láska pro ni, velká, stálá
i v nás, a kéž i v dětech vnuků sálá!
A láska ta nás všechny posvětí-li,
žít bude-li jak svatý oheň v nás,
nám v nový boj dá vždy zas nové síly –
a vytrvá ta naše česká hráz,
ať o ni vlny zběsile se tříští,
přetrvá věky i vše doby příští!
A že i my jsme kdysi její hráze
pomohli chránit proti bouřím zlým,
by vnukům jsme ji dochovali snáze,
by dál ji dochovali budoucím – :
to vědomí i žár té lásky žhavý
nechť dál, kde hrází třeba, hráze staví!