Snad řeknete, že hrdinka to všední.
Ó zajisté! A celý tento děj.
Alespoň rozvod chtěli by tu jedni
hned od stolu i lože nejraděj,
a druhým jistě vhodno tady zdá se,
že milovník už zjevit by se moh’,
jenž kořil by se svůdné její kráse
a byl tak milování hodný hoch.
Leč chyba lávky. Rekvisita tato
mé chybí povídce, jež mravná jest.
Jak neporušené a ryzí zlato
je hrdinka má dbalá na svou čest,
a jako poslušnou vždy dcerou byla,
jest dobrou ženou. A muž ji má rád.
Jest krásná, rozumná a roztomilá
a převléká se za den desetkrát.
Má všecko, čeho srdce si jen žádá,
i ctitelů svých počet veliký,
má piano, na které hraje ráda
a nejraděj Straussovy valčíky,
má radost nevinnou, jak časem bývá,
když někoho svou krásou poblázní,
svá soirées má v zimě, hraje, zpívá
a v létě jede někam do lázní.
A jak jí řekli kdys, na svého chotě
si zvykla už i na ten jeho hlas,
tak protivný jí kdysi... O samotě
se, tuším, někdy doma nudí as,
(Bůh dobrotivý nedopřál jí dětí)
však ona s plným krásy rozkvětem
a v robách, které lze jí záviděti,
jde štěstím svým se chlubit před světem...