To smutný román byl, jejž ona žila,
a zdánlivě přec klidný, bez krisí, –
ne, po rozvodu ona netoužila,
byť duše jich si byly pracizí
a třeba věděla, že nikdy bližší
si nebudou... Jest třeba lháti dál.
Ne, nikdy nikdo o ní neuslyší,
že její život šťastným se jen zdál!...
Ne, nikdy nikdo o ní nesmí říci,
že šťastna není, jak se zdálo všem,
že není ženou šťastnou, milující
a milovanou... a že těžkým snem,
kde můra leží na prsou a rdousí,
jest život těch, k nimž láska nevkročí,
kde lásku, něhu, všechno jenom lhou si,
i štěstí své lhou světu do očí.
Ó, ke klepu to zas by bylo látky,
to jejich štěstí kdyby poznal svět!
jak pomluvily by ji kamarádky
a drahé přítelkyně z dívčích let
a on, ten hloupý hoch, jenž o ní sníval
jak o bohyni a jenž měl ji rád,
zda s pohrdáním by se neusmíval,
až potkali by se zas jedenkrát?
Zda čelo by jí nevzhořelo studem,
až v jeho očích četla by ten smích?
A v srdci poklidem i láskou chudém
ty pohledy všech očí zvědavých
by pálily tak, jako hanba pálí,
ji mučily by steré otázky,
z nichž bodal by ji a zněl výsměch stálý,
proč vdávala se tedy – bez lásky...