Partii vhodnou kdysi pro ni našli
a vdala se. Jí bylo šestnáct let.
Do manželství si nesla román zašlý
a mnoho krásných, drahých toilett
a výbavu, jež ovšem byla z Vídně.
Své „ano“ řekla, když se jí ptal kněz,
na přání známých děkovala vlídně, –
ve voze potom choť ji domů vez’.
Po lásce nikdo neptal se jí ani...
Jí zarděly se skráně do krve
a byla v rozpacích, když „milostpaní“
ji pojmenoval kdosi poprvé, –
hle, byla tedy do opravdy vdána!
Pak odjezd nastal, shon a šum a spěch,
a mladá paní vzbudila se z rána
na cestě svatební až v Drážďanech.
Z Berlína potom psali domů zprávy,
že všecka musea tu prošli už
a že jsou oba, chvála bohu, zdrávi.
A k tomu připsala, že její muž
jí koupil boutony, – („jsou krásné, mami,
za tisíc marek! Co by papá řek’?“ –)
K nim vynašla si kdesi Pod lipami
báječně krásný, světlý klobouček.
Z Paříže potom listy druhé psali:
byt najali v Avenue de l’Opera,
hřmot na ulici je tam neskonalý
až do rána. A jaká nádhera
v Bois de Boulogne, v Opeře a všady
a v Elysejských polích lidí proud
a ekypáží nespočetné řady,
že není možná konce dohlédnout.
A dojmy střídaly se stále nové
v těch listech, které domů psali dál:
o garnituře jedné brilantové
a o rubínech v Palais Royal,
o vernissáži v Saloně, kde blýští
se celá Paříž a kde toho dne
pařížská hautevolée o modě příští
pro celý svět se slavně rozhodne...