Co prázných illusí a těžkých odříkání a marné lítosti se chvělo mojí skrání a vody hučely v tak zoufanlivý jek a řvaly víc a víc –: ta divá, hrůzná vřava
přec někdy na chvíli v těch ňadrech usínává – a člověk slzami se tiše usmívá. Ať venku dýše mráz a v okna dýše jíní a vítr burácí – on skráň jen skloní nyní
a okem zářícím jen hledí do krbu. Co bájí mihá se a v jiskrách těch se tají a roste v postavy, jež kol se mihotají a ruce tisknou mu a on je všecky zná.
Tu všichni přišli zas, i ti, kdo dávno žili a dávno umřeli, dnes náhle zatoužili po lidském objetí, po víně polibků – a venku divý mráz a tady jaro pučí
a venku kvil a jek – a vy tu do náručí a v dlouhé objetí jste klesli v zpomínkách. Kol vás chlad ciziny a vám háj rodný šumí a v čelo líbá kdos, jak matka jenom umí
a matka... kde je ta!... ta kdesi v dáli spí, jak hvězda zářivá snad bloudí nyní kdesi na pouti étherem, snad někde z podnebesí se zpátky ohlíží v ten tmavý, hluchý svět.
A její světlý stín jak níž se k zemi nahne, cos kol jak tajemná a sladká píseň táhne, lká, blouzní, šepotá – a zase jiný hlas, ó ty jej dobře znáš, ten sladký zvuk a drahý
a vidíš čarovné a sladké dívčí tahy a jak noc májová cos vlá ti nad hlavou... I z těchto vzpomínek, vím, přijde probuzení, jak přišlo v životě – a tady není, není,
oč opřel by se duch, když klesá v závrati. Však z těchto vzpomínek přec milé kouzlo vlá ti, že aspoň na chvíli se štěstí v srdce vrátí a duhu čarovnou tam sklene velký smír.
A k čemu zoufati? Tak nikdo není bídný, by v jeho vzpomínkách ni jeden úsměv vlídný a čistý, nebeský jak paprsk nezářil. A vše byť mrtvo už, ta naděj přec mu zbývá,
že trpí k hrobu jen – co dál, to v tmách se stmívá a závoj mlhavý se snáší níž a níž. Tak přec mám vzpomínku, že byl jsem šťastným jednou, když chvím se nade vším, když prchám s myslí bědnou
a s srdcem zraněným – a nikde, nikde cíl – – A pak mám hrací stroj, tvé lásky dar, ó matko, by tiše, blouznivě a nevýslovně sladko ve chvílích zoufalství „Kde domov můj“ mi hrál...
Cookies on Poetry Cove