Hořící rakve.

Nádherný večer jako bývá v máji. Kol všude plno vlahé, snivé krásy. Kdo miloval, ten procítí a zná ji, když v staré touze k srdci se mu hlásí.

A v ten čas ona, při slavičím tluku, ve vůni růží, jež tak měla ráda, nám dala s bázní bílou svoji ruku a – zřím ji dosud, v zrak se slza vkrádá, –

sklonila hlavu, jak by byla květem, když od severu mrazný vítr vane – a s bolnou touhou v oku hvězdosetém nám umřelo to dítě milované.

O rakev její, kterou svět náš chudý dal této duši anděla a víly, duněly hranou těžké, černé hrudy. A on tam stál a plakal. Ona ví-li?

A odešel pak zoufalostí štvaný a za posledním přivřela se vrata. Májový večer padal na Olšany a západ hořel celým mořem zlata.

V tom za zdí v rohu rudý plamen šlehnul, jak hadí jazyk jedovatě žhavý, a druhý za ním, vztyčil se a lehnul a zas vzplál výše rudě plápolavý.

A výše rost’ a plamen víc se šířil, byl požárem, jenž vzrůstaje vše chvátí, a zmítal se a černým dýmem vířil, jenž tmavým sloupem k nebesům se zdá ti.

Ten, jenž tam stál, se díval v žár, jak plane, a zjev ten se mu na dno duše vrývá. – To pálili tam rakve vykopané, to poslední, co po člověku zbývá.

Ten požár planul rakví celým stohem a hořel, hořel, sálal, jiskry valem se nesly výš, teď podobnější mnohem krvavým slzám v hoři neskonalém.

Zde rakev, kam pad’ žebrák, mísí prachem se s rakví, kam byl vložen snílek mladý, pláč, zoufalství, křik sytý bázní, strachem, zde velkou hymnou splývá dohromady.

Prach těch, kdo věří, toho, kdo se rouhá, těch, kdo tu šťastni i kdo zoufali si, prach těch, kdo rázem, těch, kdo mřeli zdlouha, v praskotu rakví v sebe teď se mísí.

Tisíců rakve, kde ti mrtví spali, teď ruka drsná na hromadu shrábla, a z praskotu těch dřev jak neskonalý a příšerný by zazněl výkřik ďábla.

A potom zvolna plamen vichrem štvaný usíná, hasne, ku zemi se chýle. Noc májová se snesla nad Olšany, a na obloze vzplály hvězdy bílé.

Noc nádherná tak jako bývá v máji. Kol všude plno vlahé, tklivé krásy. Kdo miloval, ten procítí a zná ji, když v staré touze k srdci se mu hlásí.

Čím prvně proti krvi na oběť duch lidský bouřil před oltářem Kaina, i s oblaků kdy hněvnou odpověď si hrdě vyčtla mysl nepoddajná.

Čím věky trpěl muka bezměrná, čím stokrát stonal bez léku a vláhy, čím vzdorem bouřil v písni Byrona, čím stokrát klesal v skalách bludné dráhy;

Čím lidský duch v svých mukách od věků, v tom hrozném boji kdy se rouhal tobě, neznámý bože, vždycky člověku jen darmo krví zrudly skráně obě.

Tím více jen zrak jeho v slzách rud’, tím více cítil, k čemu je tu zrozen a jak je darmo v staletý svůj trud a v hrozné prázdno ze tmy věků hozen.

Tím více cítil, v hoře staleté že nikdo, nikdo, nikdo léku nezná – a zaplakal, v té poušti zakleté v co směl by doufat, více nenalezna.

Tu poznal s pláčem, jak je život zlý, (byl jako dítě, jehož nezná žádný) – v tmu zoufalství když paprsk vykouzlí, hned za ním padá v ukrytý hrob zrádný.

Za mělké štěstí, které chvíli žil, a za paprslek, jenž noc jeho zlatil, on na váhu své srdce položil a chvíli blaha léty smutku splatil.

A zatím stár’ a život těžce ryl hluboké rýhy na ztýraném čele. On zhaslé oči v pláči rukou skryl a poznal, že to žití bez účele.

Vše, co mu draho, odvál drsný mráz, on v tolik hrobů polo šílen zíral, sny o štěstí ty život s větví střás’ a v holý peň červ zoufalství se vtíral.

Leč naděje kdy všecky ve hrob dal, on hlavu hrdě starým vzdorem vztyčil. Byl tedy sám, vším jiným pohrdal, leč v srdci jeho žhavý osten klíčil.

On kráčel tedy smuten bez boha, víc nehlásil se k němu jako k otci. Nad ním se bez hvězd pnula obloha, ni měsíc neplál mlčící tou nocí.

Vše bylo mrtvo, hlucho, kol i v něm tak pusto, prázdno. Vlhkým patřil zorem, jak jeho dětem smrt je údělem, jak hynou hladem, neláskou a morem.

Dech sžíravý vál kolem, každý den životů tisíc v hroznou oběť žádal a člověk mdlý, už ztýrán, nekliden, sám o sebe už se smrtí se hádal.

V nejkrutších mukách, jež tvor jaký měl, jenž cítit moh’ kdy bídu svoji velkou, se časů dávných v pláči rozpomněl, když víra byla jeho těšitelkou;

Když ještě trýzeň žití veškerá, bolestné rány, moru dusné vání nevzalo jemu světla ze šera a z duše naděj v boží slitování.

Tu jako Abel před oltářem kles’ a obětoval neznámému bohu, a jeho pláč se zachvěl u nebes a tříštil se tam rázem o oblohu.

A člověk – člověk dále k hrobu šel a dále oheň pálil na oltáři – – leč nářku jeho nikdo neslyšel a nezřel hrůzu v bledé jeho tváři.

On ukryt v mracích, blesky ozářen, se klidně díval na ten zápas dole a věčně stejně usmíval se jen, vždy nejkrásnější oběti si vole.

A člověk, červ, nic víc a méně spíš, než bez památky zajde v prázdné dáli, i rakve mrtvých, ty, jenž neslyšíš, ti, bože, darmo v usmíření pálí.