Holandská krajina, rovná a nízká,
zelená, májově svěží,
v ní mlýny větrné, sem a tam víska
tak jako na dlani leží.
Kam oko dohlédne, luka a nivy
v úsměvu jara a mládí...
Šťavnatou zelení jako běs divý
rychlovlak letí a pádí.
Kdes oknem vagonu zahlédám v spěchu
ve mžiku, na jednu chvíli
za řadou topolů červenou střechu –
a domek malý a bílý.
Vzpomínka na domov hlavou mi kmitne –
budiž mi pozdraven v dáli!
A dál vlak žene se, bažiny třpytné
ve slunci stříbrně vzplály.
A nikde člověka v dalekém kraji,
jenom ta májová krása,
luka, jež květy se poseta zdají,
skřivan, jenž zpívá a jásá.
A luka nová zas jiná a jiná,
v slunci brav pase se líný.
Ó širé pastviny! Stromoví stinná!
Ó staré větrné mlýny!
Na mlýnech mohutná křídla se točí,
pod nimi pasou se stáda.
A mně, proč, sám nevím, ovlhly oči
a v duši duma se vkrádá.
Já vzrušen podivně, hledě v ty kraje
plné té májové krásy,
cítil jsem, v srdci jak bolest mi taje,
naděj se k životu hlásí.
Já cítil najednou, kterak v mé duši
usíná dávné mé hoře, –
dívám se na obzor, srdce mé tuší:
hle, tady blízko je moře...