Gouvernantka.

Má v očích zašlých přání stopy, jak světlošky by kmitly ze tmy. Tak den co den si vyjde s dětmi vždy odpoledne na Příkopy.

Má temnou pleť a tmavé vlasy a dlouhý plášť, v němž zdá se malá, a klobouk, jejž jí paní dala a který ona přešila si.

Tak poslouchá, co cizí děti si žvatlají a mluví s nimi, a davy kol se hemžícími dál její pohled v prázdno letí.

Snad myslí si v tom hlučném víru, až zase doma s dětmi sedne a ráno, celé dopoledne se mučit bude u klavíru.

Snad myslí si, až děti vzrostou, jak „s Bohem, slečno,“ řekne se jí, a ona půjde s beznadějí v budoucnost všeho blaha prostou...

Leč vlídná je jak tiché ptáče a davem jdouc za ruku vede po jedné straně děvče bledé a s druhé hocha kudrnáče.

A po francouzsku vykládá mu, když otázkami hoch ji mučí, a štíhlé děvče růsti učí, jak sluší se, na velkou dámu...

Tak od Můstku až k Prašné bráně od pěti hodin chodí k šesti... Když ptala by se, co je štěstí, kdo z lidí co jí podá za ně?