Figurka.

Zná celou Prahu, z nížto tyká tří pětinám, zná dobrý tón, má takto se za výtečníka a chválí si svůj baryton.

Vás chytne a hned plány snuje, že přece půjde k opeře, rád do fiakru pozdravuje a zavěsí se v důvěře.

Vy bráníte se sice chabě, leč co to platno..., mezi tím „doktore, na zdar! servus, hrabě!“ se k známým hlásí s pohnutím.

Jde, klobouk téměř v ruce stále a usmívá se za řeči... Jste básníkem? – V nadšené chvále se literátu zavděčí.

Jste dáma? – Vaší krásou nadšen. Jste kritikem? – Váš chválí soud. Jste redaktorem? – Ach, on lačen je na srdce vás přivinout.

Jste krásna? – Ne, jste božská věru. Jste fiflena? – Váš chválí vkus. Jste hlupák? – Máte krásnou dceru. Jste zpěvák? – Ne, jste genius.

Jste herec? – Plníte jim domy... Vám hlavu jeho prázdný tlach. Zván býval často u Chiomí, i s tou a s tou si píše – ach!

Teď pilně cvičí těžkou roli – leč na baryton vlhko dnes. Tři psaníčka má od Turolly, sám Hanslick má proň interes.

Tak opatrně límec zvedne a šátek dá si na ústa. Leč mluví dál, že v chvíli jedné vám husí kůže narůstá.

Vám úzko je, to děsná trýzeň – – leč na štěstí kdos kolem šel. Vám poroučí se v další přízeň a novou oběť vynašel.

A vy pak za ním v ustrnutí hledíte dál v ten lidí proud, jak ubohou svou oběť nutí cos o svém hlase poslechnout.

A při tom, ještě hrůzu v líci a v uších jako vody šum, vidíte ruku šermující ku nesčíslným pozdravům...