Dík, příteli, že podal jste mi ten milý květ, jenž drah mi je, – hle, každým jarem v rodné zemi se vždycky znovu rozvije
a vůní sladkou těšit bude, až dávno v hlíně hřbitova já budu spát, – a dochová i za hrob dál mé jméno chudé.
Bez ženy, sám a sám jdu světem, sen luzný se mi darmo zdál, a nedáno mi, abych k dětem se skláněl, v nichž by žila dál
má památka, jimž přešla do žil by moje krev a v nichžto rád své dětství ještě jedenkrát, své vlastní dětství byl bych prožil...
Sen milý darmo v duši vzrůstal, jak žitím šel jsem řadou let, já osamělým, chudým zůstal, jenž zapomněl tu pomýšlet
sám na sebe. A přece vždycky s tou věčnou touhou člověk srost', dál ještě žíti v budoucnost, když ve tmách zajde život lidský...
Snad jedna kniha na čas krátký žít bude dál, – a kdož to ví? I ta snad zajde bez památky a příštím nic už nepoví
zapadlá kniha z doby jiné, ten vytržený, chudý list, jenž padne vichrům za kořist – a v zapomnění jméno splyne...
A ukryje nás chladná země, až osud jednou pokyne – však přec, vím, něco zbude ze mně, co nezemře a nezhyne.
Nechť umřeme! Buď smrti zdráva! Co bylo v nás, dál živo jest a věčně bude znovu kvést – a v tom je přece také sláva!
Nechť umřeme! V květ plný krásy se změní popel našich těl v čas, kdy se jaro k zemi hlásí a slavík znovu přiletěl.
Nechť umřeme! Co bylo námi, to vždycky znovu z hlíny té zas každým jarem vykvete a sladkým dechem srdce zmámí.
Mám šeřík, jenž se po mně zove, a mám tak rád svůj krásný bez. Ten v každé příští jaro nové pokvete stejně jako dnes
a vždycky těšit bude znova omamný jeho sladký dech, v němž jiní budou po letech si šeptat lásky sladká slova...
A, hlavu vedle drahé hlavy, snít budou, srdce plné dum, a šeřík můj, ten plný, tmavý, se schýlí k hlavám milencům
a v lásku jejich, v jejich štěstí, v blouznivou chvíli přesladkou on tichou, sladkou pohádkou nad skráněmi jim zašelestí...
A pohádka to bude stará už tisíc let, už tisíc let... A člověk přece nikdy z jara jí ubránit se nedoved'
a v jeho sny a v jeho dumy znít bude ještě tisíckrát – kdo v životě měl koho rád, kdo miloval, jí porozumí...
Cookies on Poetry Cove