Čta v knize básníka, jenž slaví kouzlo žen,
jsem v známé aleji šel mlčky roztoužen,
když letní podvečer byl nádherný a smavý.
Já cítil v duši své to všechno, co jsem čet’,
ta vřelá usmání a květů bezpočet
v opojných kadeřích té každé dívčí hlavy.
Já slyšel zvonit číš a tušil svůdný vděk,
na korálovém rtu jak hoří polibek,
až duše zachví se tím políbením jedním.
...Co zatím na poli, kde šel jsem v myšlénkách,
vesničan ke pluhu svou ženu mlčky vpřáh’,
jež snědá, ztýraná dál jařmo táhla před ním...