Duma.

Teď, v životě kdy jiným pro zábavu tak často básník sebe zapřít musí, ó Ještěde, já stokrát vzpomenu si na starou tvou a zamyšlenou hlavu,

jak vídal jsem ji v prvním zanícení dob zapadlých, kdy za hlubokých nocí jsi na obzoru tměl se s vážným čelem, co já jsem bloudil parkem v tichém snění

a s plachou dumou v srdci rozechvělém. Ó Ještěde, já vzpomínám si nyní těch zašlých dob, jak v bouři vzpomíná si zbloudilý plavec na svůj rodný břeh

a na všecko, co k němu tam se hlásí, a nač on smuten myslí v bolestech – Teď smutek jenom čelo moje stíní, a když jen jed se v každou krůpěj mísí

a když snů všech už pobořeny chrámy, mně všecko to, co toužíval jsem kdysi a co jsem chtěl, se bezúčelným zdá mi a marným spěchem za tím, v šeré dáli

co jako Fata Morgana jen šálí. Je člověk, zdá se, zrozen pouze nésti v svém srdci hrob, kde pohřbil všecky touhy a mrtvé sny o nepoznaném štěstí.

Je člověk, zdá se, proto stvořen, aby tu darmo strádal celý život dlouhý a poznal, jak je bídný a jak slabý a přeubohý proti moci oné,

jež neznáma a za oblaky skryta mu sotva vzduch, by žíti mohl, skytá a sama, sama v záři sluncí tone. Je drsný život nejpřísnější školou,

kde, že vše darmo, poznáš příliš záhy, když bez léku a bez krůpěje vláhy jdeš věčně sám, tu poznáš, vše jen šálí –: skráň ověnčená slávy gloriolou,

i dívčí oko, v kráse bezúhonné, když jako v lásce usměje se na tě; ctnost, která všude sebe v odiv staví a nestřežena sama vždy se prodá;

i nadšení, jež nese prapor vlavý, leč v příští chvíli všecka zradí hesla, když hrstka tmářů o žaláři hlesla či když mu někdo za ty vzdušné hrady

a za sny všecky kousek chleba podá. Tak všecko, k čemu modlil jsi se tady, je vylháno, i srdce člověk lže si, když bez soucitu zmírat nechá jiné

a nemá léku pro rty mukou siné, co na smrť vlastní myšlénka jej děsí... Tak ze života celého co zbude nám do té poušti ponuré a chudé?

V co ještě doufat a v co ještě věřit, když prchne dětství nevinné a prosté a nad hlavou nám když se počne šeřit a z bařin kde jen těžký soumrak roste?

Přec ze všech dnů, jež v životě jsem žil, rád myslívám si nyní na večery, kdy duch můj prvně k letu zatoužil, když na obzoru tměl se Ještěd šerý

a v kouzlu, které nelze říci slovem, mlčící luna plála nad Sychrovem. Tam v jeho parku, vůní květů zpilý, jsem v duši první dětskou dumu skládal

a na ptácích, již večer létli k jihu i na motýlu každém křídla žádal... To neznal ještě v blouznivé té chvíli jsem žití toho potrhanou knihu

a nevěděl jsem, že v ten život celý mi zbude jen ta vzpomínka, že jednou jsem mladým byl. A na tu cestu bědnou že zbude mi jen paprsk rozechvělý

hvězd mlčících, svit zádumčivé luny a rodinného kraje obraz drahý při svitu hvězd – a dívčí tváře tahy, těch prvních básní potrhané struny

a v duši smutek dlouhých oněch nocí –