V nesouzvuku dnů, jichž vždy se srdce bojí,
často jedna píseň ztiší je a zhojí.
Jako rosa vlahá na dno prsou skane,
jako oddech smírný v moře rozpoutané.
Bolest, která jiskrou v každém srdci doutná,
s ním jak cítila by, stiší snivá loutna.
A kdo poslouchá ji, maně vzpomene si
na dech růží zašlých, na hluboké lesy,
na park zádumčivý, kde rád večer sníval,
v prvním zanícení kde se k hvězdám díval,
při písni, jíž slavík vstříc své družce jásal,
chmury těžké, divné touhy s čela střásal...
A mír večerů těch zvolna táhne zpátky,
člověk začarován jako do pohádky.
A šum rodných lesů, šelest zlatých polí
a dech růží dávných zhojí, co kde bolí.
S okem maně zvlhlým člověk v snění tuší
z harmonie tonů harmonii duší...