Na zámku se slavnost chystá, aj, to budou divy, pan hrabě je spiritista velmi náruživý.
Aj, to bude slavnost velká, jistě v radost všem, sama sličná hostitelka bude mediem.
Do zámku se hosté sjeli na séanci duchů, ekypáží zástup skvělý sjel se v šumném ruchu,
venku dusot koňských kopyt, samý slavný vjezd, o barony bys tu klopýt, co jich tady jest.
Dobře se tu hosté mají, hrabě není špinka, stoly jen se prohýbají, pohár zvučně cinká.
S šampaňským se rýnské bratří, jak si kdo jen přál – tenhle couvert jistě za tři korunky by stál.
Radost všem tu svítí z oka, svítí vesty bílé... Po šampaňském dáno mokka: přišla velká chvíle.
Pan hrabě je spiritista k tomu nějaký, a svým hostům nyní chystá pravé zázraky.
Veliký teď nastal úkol, duchy volat z hrobů... Zhasnuta jsou světla vůkol, ticho drahnou dobu.
Společnost již usedla si, páni vedle dam, rázem ztichly všecky hlasy všude, tu i tam.
Jen kýs baron, starý brepta postavičky malé, sousedce své cosi šeptá – i on tichne ale.
A v té tmě, jak hosté tady sedí pospolu, mýlkou šlapal kadet mladý nohu u stolu...
Ticho – nikde hlesu ani... Ještě chvilka malá, rozechvěná domu paní mediem se stala.
Do daleka někam hledí volá – – ticho – – slyš – – Dočká-li se odpovědi těch, kdo mrtvi již?
Volá divná, cizí slova do neznámých světů – volá ducha pradědova: nechať zjeví se tu...
Všem se dech tu v prsou tají při té zábavě a všem hrůzou vyvstávají vlasy na hlavě.
Hrobů ticho vane sálem... Praděd v hrobce dříme, býval kdysi generálem slavným, jakož víme.
V paměti všech dosud žije známý jeho rys – mluvíť o něm historie, zná ho dějepis.
Byl to slavný vojevůdce, při tom bohabojný, zvítězil ve mnohé půtce, mnohé vyhrál vojny,
na čele měl mnohé jízvy starý generál – historie všecko vyzví a zas poví dál.
Dopřáti mu Pánbůh ráčil vysokého věku, k osmdesátce svět páčil slavenému reku.
Prožil mnoho, to je svato, hezkých roků pár, sám už prý se styděl za to, že už je tak stár.
Celý život prožil v poli, v bitev stálé hrůze a nepřítel jakýkoli bával se ho tuze –
na konec pak starý hrabě požehnaných let byl už stínem jen a chabě sotva nohy plet’.
A tak po vítězství mnohém, slaven v celé zemi, usmířený s Pánembohem, ctěn a vážen všemi,
slávou pokryt, na svém loži, chlouba rodiny, umřel jednou v bázni boží Anno Domini...
U velké byl vložen slávě do rodinné hrobky ve svém generálském hávě, v zlatém límci bobky –
zmizel tak pod rakve víkem ztuhlých tváří rys, biskup sám nad nebožtíkem pěl „de profundis“.
A modlitby zněly kněží i modlitby laiků, sňali na zámecké věži do půl žerdi vlajku,
ve slávě pohřbili reka – a čas kráčí dál, tiše na den soudu čeká starý generál.
Dál svá kolesa čas valí a vše vůkol mění, i truchlící pozůstalí dávno zveseleni.
(Starý hrabě, jak se říká, mladých nemá rád, slýchati prý nebožtíka časem z kaple lkát...)
Podobizna jeho tmavá tuto v sále visí: výrazná to, krásná hlava, vznešené to rysy.
A v těch čarách kdo se vyzná? V sále ticho – hleď: na zdi stará podobizna pohnula se teď...
Vprostřed zamlklého kola paní domu znova chvějícím se hlasem volá ducha pradědova...
Přijde-li jen starý hrabě ze své hrobky dnes? – Zahřímalo v dálce slabě, stín se dovnitř vnes’...
Zachvěli se hrůzou hosti, níž svěsili hlavy... V prostřed zmlklé společnosti stín se zjevil tmavý.
Paní domu hrůzou sama div neomdlí v ráz, půda chví se pod nohama – Pánbůh ochraň nás!
Snem-li to, co vidí hosté? Jaká chvíle děsná! ke stropu až roste, roste mrtvý vzbuzen ze sna.
Z tajuplné mrtvých říše stín se pozvedá a kol rozhlíží se tiše hle, stín praděda...
A ten duch tu mlčky stojí, mlčky chýlí plece – však ne v generálském kroji, v němž byl pohřben přece,
nemá šavle, jež mu kdysi dána do hrobu – hle, vždyť má i jiné rysy, jinou podobu!
Pozbyli tu hosté řeči v hrůze neobsáhlé, ale úžas ještě větší všech se zmocnil náhle,
zděšení se sálem nese, rty se zachvějí – pradědův stín v lokajské se jeví livreji...
A ten stín tu drahnou dobu stojí, hlavu chýlí, a hlas, mrtvý ten hlas hrobu tichem sálu pílí,
dutý hlas ten sálem letí, až krev stydne všem –: „Ráčila jste poroučeti, prosím, tady jsem!“
Strašlivá to byla chvilka... Tu se vzmužil hrabě: „Zpátky, duchu, to je mýlka, zpátky!“ vzkřiknul slabě.
V rozčilení slova hledá, sotva dýchaje: „Volali jsme pana děda, a ne lokaje!“
A duch z temnot přivolaný stojí, hlavu chýle, tupě hledí na vše strany, poškrábe se v týle,
před hostitelem se stavě, k zemi kloní zrak a dí tiše, zajíkavě: „Prosím, to je tak:
„Račte vědět,“ ramenoma, hlavou níž se klaní – „Excelenc-pán nebyl doma, jen Excelenc-paní –
ráčila mne volat – – krátce, jak tu povídám: měl jsem čest v té chvíli stát se pradědem já sám.“
Hluboce se klonil vůkol pradědův stín bledý – nu, byl skončen jeho úkol, poroučel se tedy.
Poručil se panstvu všemu a před sborem tím kolena prý chvěla se mu mocným pohnutím.
Ukláněl se vzácným paním hluboko, až k zemi, – Jejich Milosti, ty za ním zřely mlčky, němy – –
V sále rozžato je znova, vše bylo jak snem – ale ducha pradědova nezvali již sem.
Cookies on Poetry Cove