Co povídka má vyšla celá,
my potkali se prvně zase.
On čet’ ji. Jeho tvář to děla,
jež sotva znale zarděla se.
I pod vrstvou té bledé šminky
vzplál ruměnec až k bledým skráním.
On zahryzl se do viržinky
a jen se usmál s pohrdáním.
Chtěl patrně mi cosi říci
a hleděl na mne. Přešel ale
a jenom vztek byl v jeho líci
unavené a nevyspalé.
Teď potkáme se skoro denně
na procházce své odpoledne.
On hledí na svět unaveně –
jen na mne více nepohledne.
A pravdu má. To slova, slova,
jež bídnou rukou o něm psána.
On přec je živ a zdráv a chová
se jako pravzor elegána.
Je sic jen statistou, však Musy
by nemohly jít v pýše větší,
s tak unavenou, lehkou chůzí,
jíž kavalíry mnohé předčí.
Má límce bezúhonné krásy
a s krejčím ve styku je stálém
a na tom jistě zakládá si,
že nejméně je Sonnenthalem.
I lásku má, již možná znáte,
jež barvené má zlaté copy
a kterou někdy potkáváte,
když s miláčkem jde na Příkopy.
A baletka ta, která loni
prý jakýs trudný román měla,
(tak alespoň se tvrdí o ní,)
to folie je k němu skvělá.
A jde-li kolem v celé slávě
a s takou jistotou si vede
a v svátečním se leskne hávě,
ač nepracuje aniž přede –
Já hledě za ním, v trudném snění
pak vídám, – jaký rozdíl pestrý –
jak k vůli němu ve vězení
teď úpí ctitel jeho sestry...