Chceš-li být velikým, rozmilý synáčku, nejprve rozsekej na cucky, na dračku
kde koho kol, na místě pera hleď raděj’ si obušku, jednoho z básníků
po druhém na mušku hezky si zvol. Jednomu po druhém vytahej za uši,
nic na to nehleď, že strkat se nesluší do všeho nos. Hlásej to po vlasti,
do měst i v dědiny, ty že jsi v národě sám pouze jediný, největší kos!
Všem, synu, nakašli na talent, na práci, rci jim, že dokola samí jsou hlupáci,
že jako věž hloupost jich velká je – všem nadej po chuti, rci, že jsou kreténi,
blbci či mamuti, zkrátka, co chceš. Z domácí produkce zbahnělé, vychudlé,
všecko, můj synáčku, rozsekej na nudle, jakoby smet’, nestyď se, básníkům
házeti pod nohy titule, jakož jsou: stupidní, ubohý analfabet!
Francouzská slovíčka míchej si do řeči: „Eh bien!“ – tím zjednáš si vážnosti největší
u druhů svých! Všemu, co české je, přišlápni na paty, pro to měj, synáčku,
svůj Hrdý, Vypiatý, Vysoký Smích! Všude se zablýskni moudrostí zelenou,
piš o svém Umění velikou písmenou – nutná to věc, všem nadej ostatním,
a hlásej do světa, žes v Čechách Jediný Moderní Poeta, Nadumělec!
Sebe jen především stále měj na mysli, na soudu budoucna jiní jsou závislí –
hloupý to krám! O sobě převlídně pochvalné recense do Zeitu do Vídně
napiš si sám! Opisuj z Verlaina, že to až hanba je, šosák jen řekne ti:
„Na tyhle šalmaje jiný už hrál...“ Ty nedbej filistra! Ať bloud se vyděsí,
řekni mu vznešeně, že ti dal koncessi sám svatý Graal... Vůbec, můj synáčku,
tebe nechť neláká nic z toho, co snad je ozdobou šosáka, mamutích stvůr,
vždy pyšně ke hvězdám čelo své pozvedneš – to, o němž praví se, že vždy je lepší, než
poplužní dvůr... Básníky ostatní rozsekej na kaši, rci, ty že’s jediný,
kterýž nám přináší zázrak a div – co psáno před tebou veršem i ve próze,
to že je všechno tak dětinské uboze, že’s na to pliv’! Řekni, že přicházíš
s koncessí, tupý lid ty Sám a Jediný povznést a umravnit jak Mesiáš...
Vzhůru již, synáčku, osedlej Pegasa – – – – Pozdě si vzpomínám, že vlastně, u ďasa,
všecko to znáš! Vždyť, co tu zbytečně radím ti, dávno víš – důkazem toho je
činnost tvá, nanejvýš velkolepá... Dík, že jsi pohleděl i na mne ve hloubku
té nicotnosti mé – však pro dnes, holoubku, adieu, pá! Dál jen piš o sobě,
čím jsi v náš chudý věk, že’s Velký, Jediný Nadbásník, Nadčlověk, Nadideál!
Dovol mi, Vznešený, prostě ať řeknu ti: Zdar, čacký jinochu! – Tak! – A teď po chuti
nadávej dál!
Cookies on Poetry Cove