To tedy tvá ta zahrádka je,
již v blouznivých jsi viděl snách,
leč bez té písně v korunách,
jíž pro den zašlý slavík lkaje,
svou družku v spánek kolíbá.
To tedy květy tvé, z nichž v plese
svatební vínek dětských her
jste splétávali v podvečer,
to vínek tvůj, jejž tobě nese,
tvá družička jej nese ti.
To sladké tvé je poupě tedy,
jež mrtvá třímá tvoje dlaň,
ta ruka bílá... a kdy naň
jsi hledíval, se ptával’s bledý,
je komu, komu, komu dáš.
A my je zatím tobě dali,
v tu hlubokou a svatou tiš
tak na věky kdy odcházíš –
a květy těmi obkládali
jsme v pláči spící hlavu tvou.