Dnes ještě tedy o půl páté jsem srdce svého paní zřel – ah, takých málo uhlídáte, k níž já jsem láskou zahořel.
Můj život smutek černě protkal a jí dal všecko ke kráse – ah, já to krásné dítě potkal, jak mráz a jaro potká se.
A pak jsme vedli moudré řeči jak všichni, v nichž plá lásky žár: že frekvence tu stále větší, až nestačí už trottoir.
A řekli jsme, líp než v tom víru jak bylo kdys – to kolik dní, když při měsíci na klavíru mně hrála píseň národní.
A zas jsme sobě vzpomínali na hroznou chvíli, ráno čil, když večer její kanár malý se s bídným světem rozloučil.
A hovor potom dál se převed’ na první jarní procházky, do divadelních různých klevet, na výlety a na lásky...
Leč při všem tom, co jsme si děli, já myslil v duchu na jiné, jak v prázno letí život celý a záhy vše jak zahyne.
Já myslil na to, z korsa toho až posledně bych domů šel – – co v davu tom je o jednoho, jenž denně se tu procházel!
A potom přijdou chvíle ticha, kde plyne čas tak zdlouhavě a lítost, smutek, touha lichá se marně snáší ke hlavě.
A sám, tak sám pak budu doma v noc, ráno, večer, věčně sám, stesk marný sotva zachví rtoma, až konec všeho uhlídám.
Pak možná v chvíli, která skane do moře smutku bez hrází, si vzpomenu, že milované to dítě teď se prochází...
A potom jako věčnost sama noc dlouhá přijde ve stesku a odehrá se všední drama bez efektu a potlesku.
Jen zpátky ještě hlava padne a ruka sebou v křeči hne a v čelo jako kámen chladné stín hluboký si ulehne.
Cos o smutném se řekne mládí a do rakve se vbije hřeb a z dlouhé chvíle kamarádi se dostaví mi na pohřeb.
A za věncem, jenž bude uvit snad z navštivenek, hrůzo hrůz! o špatnostech mých budou mluvit ti vyvolenci svatých Mus.
I ona, k níž jsem láskou jatý, za rakví někde mihne se a s bolem svým i nové šaty na odiv světu ponese.
Ah ano, ta, jíž kořila se má hrdá duše jedině, ta přijde též... a zítra zase na korso k páté hodině.
A dřív snad, než na zemi chudé ten první lupen věnce svad, má sladká paní dál se bude jak dnes tak vlídně usmívat.
Cookies on Poetry Cove