Myšlénka mi divná hlavou víří, jak by, pro bůh, u nás bylo as, kdyby dávní naši bohatýři v našem věku žili s námi zas.
A tu v divném nadšení jak planu, vídám, jak by Záboj, slavný rek, na Letné nám učil domobranu znáti systém našich zadovek.
Pěvec Lumír o zimě a hladu ve svrchníčku chodil by se ptát, kdo by mu vzal sbírku do nákladu – pak by hladem umřel jedenkrát...
Truchlila by Praha, truchlil venek, národ kvítí v rakev by mu klad’, Popelková slečna z navštívenek lyru by mu dala udělat...
Otec Žižka, válečník ten tuhý, v kavárně hrál šach by každý den, až pak jistě byl by za zásluhy na majora střelců povýšen.
V hodnosti té na koni i pěšky nepřátelům přísahal by zmar, na manévrech šlapal do vojtěšky, s mužstvem věrným obleh’ pivovar.
A zas vidím: školství slavný znatel, Komenský, do místních školních rad byl by volen, nebo za pakatel dvacet roků musil suplovat.
Vidím jej, a jasně říci mohu, z „oprávce“ jak svůj by brousil um a pak večer šel si pro zálohu do „Jarého Věku“ k Šimáčkům.
Ke Skrétovi jistě jednou z rána, jak to chce náš pokročilý věk, deputace šla by žádat pána o jakýsi ctěný příspěvek.
I jej stih’ by osud krutý, strašný, před kterým už nikdo není jist v době, kdy i k vysvěcení kašny slavnostní se vydat musí list.
Lomnický by psával u notáře, či los měl snad méně nevděčný: za usmání místo honoráře památníky psal by pro slečny.
Ze starých by znělek dělal nové, u „Věnec“ je krasoumně vil, když by kdos po stránce jazykové poklésky mu levně opravil...
Cookies on Poetry Cove