Dnes myslím si, jsa v duchu, slečno, u Vás,
co ve světě už bylo sladkých řečí,
v nichž mnohý navždy srdcem uváz'
a duší chyt se v růžové té leči.
A přece v žití na vše sladké chvíle,
kde hovor kypí jako pohár vína,
dnes rozkoší a zítra mukou šíle,
na slova všecka člověk zapomíná,
i na ta, kam svou celou duši vkládá,
i na ta, která vyzněla jen plano,
– jen ví, když ptal se, zda-li má jej ráda,
zda řekla „ne“ či zašeptala „ano“.