Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi! Tak sotva duši paprsk dáš a do neznáma zapadáš, jak všecko zapadá mi,
ty dítě léta, krásný dni, jen jednou ještě zpátky, jen jednou zpět se ohlédni! Mně vnořila se duše do pohádky.
A večer slavnou glorií skráň milenky mé ovíjí, ten úběl čela sladký – a vlídná zář ta čistý sen
tká v plaché oko její, v ten zrak, jenž vlhce zarosen. A naši rtové, ti se lehce chvějí. A ty, má milá, ke mně díš:
„Hle, zda teď duhu nevidíš nad propastmi, jež zejí. Viz, já teď tuším, z žití most jen láska k ráji klene,
když nejvíc bolí minulost...“ Tvé oko bylo lehce zamlžené. „Ó miláčku, mé světlo, vím“ – já děl ti retem blouznivým –
„ty chvíle bezejmenné jsou požehnáním našich čel, jsou vůní a jsou září a květem, který rozpučel.
– Však co nám zbude v drsnou zimu stáří? Když potom láska prchne nám k těm nadoblačným výšinám, a úsměv z našich tváří
když vymizí – – Ó jak ti říc’, v ten život pustý, holý, rci, co nám ještě zbude víc? Zda hrůzněji pak život nezabolí?
Když bez cíle a bez dechu jdem k hrobu v ryčném pospěchu, když drsný život svolí nám z mladosti se přenésti,
ó drahé dítě, rci mi, co je to, co je za štěstí... Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy. A zoufalý a ostrý mráz
pak ušlehá až k hrobu nás a ústy zsinalými nám slední výkřik zachvěje, pak hrůzou srdce puká
a není, není naděje...“ A na mém čele bílá tvoje ruka. A ty jsi děla: „Nech to, nech – – hle, rosa chví se v lupenech
a datel v kůru ťuká a družičce své slavík lká a v slávě rdí se západ a v dáli volá žežulka.
Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat? Hle, jaké štěstí všude jest a večer plný velkých hvězd, že duše počne chápat,
i když je večer života, že jistě, jistě kdesi i nad ním hvězda mihotá. Ó milý můj, proč tebe život děsí?
I kdyby zašel štěstí den, ó proč by byl jsi nekliden? čím byli a čím jsme si, to vryto těžce do duší
a je to báseň velká, jak žádný, žádný netuší...“ A líbala mne vlídná těšitelka. „Hleď na hory a na lada –
tam lidem slunce zapadá a nikdo z lidí nelká. Vždyť jak ten měsíc vychází, tak upomínka tklivá
nám v duši hvězdy nahází...“ A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá.
Cookies on Poetry Cove