To svaté moře umění tě lákalo v svou širou dál a zrak tvůj jasnou září vzplál a vichrů jek a pláč a kvil
a lesů táhlé šumění a hukot moře, nářek vlny a oddech noci kouzlaplný ti do snů táh’, vše lákalo
tvou mladou duši do dáli. Ó nech to být, ó nech to být, ten svět je zlý, ó všeho nech, co zářilo ti v klamných snech.
Ten život není pro tebe. Jdi, hluboký a čistý klid, ať ovane ti čelo mladé a ať ti květy v cestu klade –
ten vavřín, dítě, duše má, ten vavřín studí na čele. Jdi, zapomeň. Rci, co to jest. Když kmitla jsi se na sceně,
lid uvítal tě nadšeně, a muku lásky zhrzené když nemohla jsi déle snést a umřela’s, lid bouřil, jásal
a bouřil dlouhým potleskem – – Ó zapomeň, jdi, nech to, nech. Leč kdyby zranil duši ti svět opravdu – – však jak ti říc’,
ty’s prosté dítě, ještě sníc, o ničem nevíš, duše má; ó, bys jen mohla tušiti – – Však teď máš ještě mladé skráně,
však až by stáří lehlo na ně a ty bys vzkřikla – čeho tvůj vzkřik zoufalý se dovolá! A za té chátry usmání,
jež zapomene za chvíli, svůj čistý zjev a spanilý bys dala v pospas očím zlým, i paprsk jara na skráni!
A za té chátry lichou frási, květ laciný, jejž vstříc ti hází, ty dala bys to nejdražší: své nadšení a lásku svou!
A mládí své, svůj čistý sen, jež na tvé čelo májem pad’, máš drze nechat pošlapat hladovým hejnem kritiků! –
Tvůj zrak je drahá zarosen... Až budeš míti na té skráni jen hrdý úsměv pohrdání, pak v největším tom divadle
ti život-kritik zatleská.
Cookies on Poetry Cove