Co, mladý snílku, chceš tu se svou písní v těch starých tradic nepohnuté plísni? – Ó nevěř sobě, zůstaň, zůstaň doma, nač zvolila by si tě k posměchu
a za terč vtipů chátra nevědomá až do sledního tvého oddechu? Nač říkali by, že svou písní směle jim rouháš se a že jim bouříš lid,
až ve tradici stářím zkostnatělé by netěšil je pohodlný klid! Leč vím, tys mlád, jsi ještě hrd a nadšen a poctivé té slávy pěvce lačen –
ó, blouznile, to v naší době račí den jediný a jedna chvíle stačí, by sražen k zemi nadšený tvůj let –: to kritiku jen tvému špatně tráví –
a na věky je konec té tvé slávy a nemožným jsi, hochu, naposled. Ó nevěř duši, když tě nutí k vzletu, ni myšlénce, jež volná touží výš,
dnes nadšením se nezavděčíš světu a zářný cíl svůj sotva pozdravíš. Dnes větším je, kdo plnou rukou hází v tvář lidu spoustu hokynářských frásí,
kdo velkým bubnem ke krámu jej láká a v dlaně balík reklam podává, a myšlénky, jež krade jako straka, mu pomazané medem prodává...
Dnes nad básníka daleko je větší, kdo vzdálen ruchu, práce, nebezpečí, jen mlčky sbírá chudičký svůj um, by chekům rozuměl a kuponům...
Než ten, kdo světu razí nové dráhy a poesie mannu dává světu, je větší, kdo se tomu vymkne záhy, žít, trpět, cítit... ano větším je tu,
kdo v bázni boží píká housky malé, nic, pranic nechce, staví domy ale a na toho, jejž krása, pravda láká, zří s pohrdáním jako na žebráka...
Než básník, jehož vede hvězda čistá, víc národu je jockey, bicyklista, jenž dívaje se s kola svého výšky, má celá prsa ozdobená plíšky...
Zde v této spoustě ustálených výsad co nestřísněná by tvá píseň chtěla, když neumí se k těmto kupcům lísat a drze chválit nestoudná jich čela,
když nemá druhých uhlazené formy, jíž možno hladce říci drzou lež, když v sešlý půvab staré uniformy as myšlénky své volné nesepneš!
A slávu chtěl bys hledat u těch lidí, kdo beze cti tu sami živoří? z nichž nesil žádný, každý ale klidí, a chlebodárci chválu švitoří,
jak podle písma v dávných časích oni, již nepracují, aniž někdy předou, – leč milost boží přec k nim tak se kloní a přece jenom tak si stále vedou,
jak písmo dí, že ve vší slávě svojí závodit s nimi Šalomoun se bojí... Čím v kráse té by jedna píseň byla tak nezdobená, hrdá, smělá, – čím,
i andělů by řečí hovořila, i kdyby pěla hlasem slavičím? Ó boj se toho, z čisté svojí duše nést v tuto vřavu nestřísněný květ,
s hluchými klasy růsti stejně hluše, se všedním davem stejně zevšednět! Ó boj se toho, s nimi plovat v proudu a s těmi lháti na věky se střež,
kdo slyšet budou jednou z dějin soudu hlas veliký: – Mně cizou tato spřež! –
Cookies on Poetry Cove