Ne to, co básník zpívá pro vše věky,
je nejvyšším. Je ona píseň větší,
již nevypěnou ani v nápěv měkký
jen cítí v duši nestřísněnou řečí,
ni lidským slovem v chvíli posvěcené,
když sobě sám smí básnit vlastní dumy
a dívati se, jak z hor měsíc vstává,
jak list se chvěje, přehluboce šumí
les dřímající, v poli měkká tráva –
a cítit za ty miliony lidí
širokých dálí žití jejich tíhu,
v tom neskonalém prostoru když vidí
všech lidských losů otevřenou knihu
a naši zem, jak je tak malá, malá...
Kol mlčí vše a v převelebné kráse
nádherná luna mlčky usmívá se,
jak před věky a vždy se usmívala;
i tenkrát bude, až v hrob zajde jednou
i on – i oni – na hrob jejich holý
se usměje, jak půjde přes údolí
zas dalekou svou poutí nedohlednou...
A co v té chvíli, skloniv hlavu v dlaně,
jen básník cítí za sebe i za ně,
to on jen tuší v kouzlu divné chvíle,
kdy nade vším sám trne v beznaději,
co druzí zatím dávno klidně spějí.
Nad propastí těch snů se v pláči chýle,
on v duši svou se dívá v nepokoji.
Co vidí tam, on lidem říc’ se bojí,
jak pročítá to chmurné jejich drama.
On mlčí tam, kde věčnost mluví sama.