Jeho hvězda měla svátek,
a on na oslavu toho
do novin dal inserátek.
Přál jí štěstí, přál jí zdraví,
čeho vůbec může přáti
milence své ctitel pravý.
Báseň velmi jemnou uvil,
o hubičkách při měsíci,
velmi vzletnou řečí mluvil.
Blouznil tam o její kráse,
ideálu svému tykal,
jak už v básních tykává se.
Způsobí Jí radost jistě,
až Své jméno zítra ráno
vytištěné spatří v listě.
Drahé jméno Své, a k tomu,
aby nebylo tu mýlky,
ulici i číslo domu.
Krásný opus osmi řádků,
osmi veršů plných lásky
milé své tam napsal k svátku.
Korunku dal celou za to –
ach, ta radost, kterou zítra
bude míti jeho zlato!
Byla to však radost malá,
malá radost, velké hoře...
Slečinka to odstonala.
Bylo jí, ach, velmi kruto!
Kozel radil otci, aby
čet’, co v listě vytisknuto.
Čte, čte, a div očím věří.
Zavolal si dceru k sobě,
třikrát běda slečně dceři!
Tatík přísný – vždyť to známe! –
pojal úmysl, že kosti
tomu vrtákovi zláme.
Hází kolem tisíc hromů,
poznovu čte, znovu vidí
ulici i číslo domu...
A rákoska jen se kmitá.
Smutno říci: na svůj svátek
slečna byla velmi bita.
Byl to tuze smutný svátek.
Mnoho pláče zavinil tu
malý, hloupý inserátek...