Vlast volá – širou domovinou zní starostlivý její hlas: „Mé děti strádají a hynou, kdo srdce máš, mé děti spas!“
Tak z hlubin srdce hlas ten prýští a srdcem každým zachvěje: „V nich zachráníš své lepší příští, svou budoucnost, své naděje!“
Ze hlubin srdce hlas ten vyšed proniká ke dnu srdcí všech – ó, rci, zda možno klidně slyšet, bys této výzvy neposlech?
Ó, ty, kdo posud jsi tak šťasten, že trpíš míň, než druzí kol, to k tobě mluví vroucí hlas ten: Spěš léčit oněch trud a bol!
Vlast volá k Tobě – kde je bída zlým hostem, třeba pomoci, kde nouze lůžko chudých hlídá, kde pláčí bědní sirotci.
Kde ubohých těch slzy tekou, tam soucit vejde pod střechu tu chudou, a svou dlaní měkkou pohladí, nese útěchu.
Vlast volá – pomoci kde třeba, tam soucit láskou zaplane, těm, kdož jsou hladovi, dá chleba a víru v srdce uštvané.
Rád pod nejchudší vejde střechy, a kde proud slzí hořkých tek, utiší pláč i žalné vzdechy a zhojí žal i zármutek.
Kdož opuštěni jsou a chudí, tam vlídně, rád se nachýlí, naděje nové v srdcích vzbudí, a duše zjasní na chvíli.
Jde soucit – k ubohým se sklání, rád pomáhá vždy ze všech sil, a s ním jde tiché požehnání všech, jichžto slzy utišil.
Vlast volá k záchraně svých dětí, v ten požehnaný český lán hlas její starostlivý letí – kdo pochopils, buď požehnán!
A žehnán buď, kdo veden snahou byls věrnou, v níž zřels největší svou slávu: vidět Matku drahou v úsměvech štěstí, v bezpečí!
Cookies on Poetry Cove