Co vzrostlo nadšením, co posvětila snaha,
co vůle stvořila, co v lásce každý snes,
čím vzkypěl tvůrčí duch, čím země zkvetla drahá,
co skály vydaly, i luh, i sad, i les;
Co prošlo výhněmi, co hnětly rány kladiv,
co onen vybadal, jenž v minulosti čet’,
čím každý drah je nám, štěp jedné růže vsadiv,
kdo vlasti, matce své, teď vzácný podal květ.
Co štětec vyslovil, co vytvořila dláta,
co vědec vybadal, co dělník hnětl chud,
čím vzplanul myslitel, jenž před svou dobou chvátá,
co básník z duše své a kovkop dobyl z rud;
Co v lásce sneseno teď k slávě její větší,
ó, tak buď žehnáno, jak práce každá jest!
Jen v práci vítězství! Jen ta vše trudy zléčí,
pro tu až do věků dál o nás podá zvěst!
Jen v práci vítězství, náš vzdor i naše síla,
i naše naděje a spása, vše to v nás!
Nad vřavou zmatenou jak dobrá naše víla
i dál nás povznášej a těš a veď a spas!
Ó, ukaž národům, jak Čech svou sílu měří,
jak v práci poctivé se našel s druhem druh,
jak žije, rozkvétá, v své slavné příští věří,
jak ještě nad ním bdí ten starý český bůh!
Ó, ukaž jim i nám, jak otužilý bděním,
kdys v prachu zašlapán, ten národ žije dnes
a velkým bolem svým i dávným utrpením
je větší silou svou, než aby v pouta kles!