K té drahé české písni láska vřelá když v nadšených nám srdcích vypučela, ó, kéž tam ve své tklivé kráse prosté vždy věčně živá sílí, žije, roste,
z ní nové vždy nechť nadšení se prýští až k onomu dni, kdy snad s osudem o vlastní život svůj, o vlastní příští se bít, nutkáni bohdá nebudem!
Ó, písni naše, pozdravena buď! Když smutno bývalo v tom kraji českém, když pocit tíživý nám tísnil hruď, a duši často zalil marným steskem,
tys bývala to, písni naše milá, jež světlo rozlilas v té mrtvé hluši, jež zamlklým jsi čela vyjasnila, když vyzpívat si mohli bolest z duší...
Tys těšila je plamennými slovy, že v tobě, když je krušil osud zlý, vždy útěchu i sílu nalezli, s nadějí novou dál jít v zápas nový.
Od srdce k srdcím šla’s v ten český lán, a rostla síla v ohlase tvém živém. Kdo malátný byl dřív, hle, jako divem byl celý muž, zas bít se, odhodlán,
a neustoupit z cesty pranikomu. Šla před ním píseň jako anděl mstící – a burácelo vůkol hlasem hromu tím zpěvem: „Kdož jste boží bojovníci!“
Však nejen v boj jsi vedla český lid, a věrně s ním šla dobou zlou i velkou: on tebou uměl se i pomodlit, a jak mu v trudech bylas těšitelkou,
tak při něm bylas, věrná družka světlá, i tehdy, když skráň smutkem nachýlí a když alespoň časem, na chvíli i jemu plachá radost v srdci zkvetla.
S ním dovedla jsi plakat i se smát, dnes chmurný blesk a zítra úsměv dětský. Od kolébky až po hrob s tebou rád se sdílel o radost i trudy všecky:
i svátečním jsi jemu zněla klidem, i třeskem zbraní... Naše písni sladká, ty, jeho sestra, milenka i matka, dál věrně buď a žij s tím věrným lidem
až k tomu dni, kdy právem bude moci Hossana svoje velkonoční pět, v ten velký den, o jakém snili otci, o jakém v dávných bojích sníval děd:
kdy staneme u cíle dlouhé pouti, kam osud ved’ nás mnohým bojem zlým – – Nuž, jménem Páně, dál! A zahynouti ty, bože, nedej nám, ni budoucím!
Cookies on Poetry Cove