Den podzimní je, obloha tak nízka.
Pláň. V dál se řadou táhnou topoly,
tmou jejich kmenů zabělá se víska
a v dál se tratí cesta do polí.
A dřevo kříže rudě obarvené
tu na kraji, kde řídne chudý les,
a ztrnule ten kříž se ze tmy klene
a někdo se tam dívá do nebes.
A hluboký klid svatý na všem leží,
ni strom se nehne, kraj si zvolna zdřím’,
s chatrčí nízkých, na něž lehce sněží,
jen po zemi se plouží bílý dým.
A bílý kouř ten nedoletí vzhůru,
to je ten těžký, utajený vzdech,
by onen Velký kdesi na azuru
ten výkřik zdola ani nezaslech’.