Výkřiků sta kol v mrtvém vzduchu visí,
jichž mimo boha nikdo neslyší;
to slední pozdrav těch, kdo zoufali si,
když bol jich dospěl v stupeň nejvyšší.
A výkřiky ty dále vzduchem znějí
nad tichem skal a lesů, z břehů vod
a ze hřbitovů, šílen v beznaději
kde s bohy člověk rval se o život...
Být vševědoucím, jaká hrozná muka,
zřít tisícerý zápas se smrtí,
vše zoufalství, ve kterém srdce puká
a lidský život sám se rozdrtí.
Být vševědoucím, jaký strašný osud!
Zřít zoufalé ty oči – – tuším teď,
jak s výčitkou tak zřely k nebi, dosud
bůh sám že na ně dlužen odpověď.