Má duše smutna je a dnes mi toho žel,
že jsem, svět utvořiv, den pouze v práci ustal,
bych v duši člověka teď věky pohlížel,
jak viny tmavý červ v ní na ještěra vzrůstal.
V svět plný bolesti jsi, bože, hodil nás,
že nyní životem jak po hřbitově jdeme,
rve nemoc těla nám a nitro naše mráz
a našim výčitkám tvé rty vždy byly němé.
V tom víru závratném, kde cíl a účel jest.
Tvé oko hněvivé a pohled váš, ten zebe –
já vím, kdes v začátku těch dlouhých, dlouhých cest
Tys stvořil člověka – a on si stvořil Tebe.