Tak dlouho už, co tuto děsnou tíži
jsi na svou drahou, svatou hlavu vložil,
co celé peklo bolesti jsi prožil
na dřevěném a spráchnivělém kříži.
A v bolestech jak hlava tvá se níží,
mně náhle zdá se, v oku tvém že ožil
kýs paprslek, jenž divné světlo množil
kol hlavy tvé. A zrak tvůj v dál se hříží.
Co vidí tam, to ves je chudá, malá,
to zmírání, to beznaděj a zima.
A ve tvém oku celé nebe dřímá.
A náhle mi, jak v paprscích by ráje
tvá božská náruč vesmír objímala...
Nic. Sni jen dál. Ta ruka přibitá je.