Byl tulákem, jak životem jich na tisíce běhá, jichž nikde úsměv nevítá a nikde vlídná něha.
Šel životem jak Hálkův Kvoch, šel vysílený, sešlý hoch a kles' a zapad navždy. Já znal jsem jej. Byl vždycky bos
a nekrytou měl hlavu a mluvil řecky, latinsky nám dětem pro zábavu a klek' do prostřed cesty v ráz
a modlil se – a bál se nás, nás dětí i těch velkých. Před zámkem kdysi kočár stál i s koní dvojím párem, –
já vidím jej, jak najednou lez' čtyrmo pod kočárem; a v tom jej sluha chytil v řež: v té chvíli bujná čtverospřež
se poplašila bláznem... Křik před zámkem byl, hluk a shon. A on v té vřavě dětsky se usmíval a žadonil
i latinsky i řecky, před vrátným čelem na zem leh' a v pláči prosil za nocleh a líbal jeho nohy...
Já vzpomínám, mně tenkráte hruď sevřela se mukou, když viděl jsem, jak lidé ti jej kopají a tlukou...
A zmizel, přišel, zmizel zas a neviděn po dlouhý čas se opět sešlý vrátil. A zase klekal do prachu
a zase mluvil s námi a studentům rád prohodil z klassiků citát známý a zachycený z dávných let.
Už všelijak to ovšem plet' a očividně scházel. „Už, lidičky, jdu naposled,“ tak děl a přišel znova
a stále zmatěněji v řeč svou mísil cizí slova. K nám na Vánoce přišel bos: „Teď utekl jsem z Kosmonos, –
já nechci mezi blázny!“ A plakal, že ho líto všem. Kdos boty snes' mu darem, a on jak osyka se chvěl
v kabátku letním, starém a plál tak divně jeho zrak a vlas byl zcuchán všelijak, on celý skřehlý mrazem.
A přece pod tím vysokým a dosud bílým čelem to kdysi jinak bývalo a plachým, teskným želem
zrak nesvítil... Kdo může říc'. Já znal jej tak a nevím víc než z povídání lidí. Prý býval kdys to pěkný hoch
a veselý, – nu kdo ví – i hvězda lásky svítila prý jemu, studentovi. Prý z celé duše měl ji rád
a jak to bývá, tisíckrát si přísahali lásku. Prý byla jako obrázek a jako z báje víla:
zrak hrdý, krásný, zářící, skráň jako úběl bílá a v oku zář a na rtu smích a v záři oči blankytných
dřímala první láska. Už vyhlédli si svatby den, leč před tím divné zvěsty se ozývaly tu i tam –
v rok šedesátý šestý to bylo, vtrhla vojna sem a ubohá ta naše zem co vytrpěla v pláči!
Šlo českou zemí neštěstí – to byla bědná chůze a vůkol vražda, pláč a děs a lid jen chvěl se v hrůze.
Kol rděl se krví český lán. I rek náš tehdy povolán byl do zbraně a strádal. A potom jednou vrátil se...
Ó jak se vrátil domů! Jak našel tu svou rodnou ves, – div srdce nepuklo mu! V šíleném pláči spatřil teď
rodného statku pustou zeď a spáleniště v rumu. A matka na smrt nemocná... Ji sklála nemoc dravá
a v týdnu k ní si ulehla otcova bílá hlava. Po vojně bylo, jaký div! a v celém kraji řádil tyf,
jak požínal by klasy. A hoch tu zůstal v světě sám. Zda možná žíti znova? Šel ke své milé, k nevěstě...
Leč neměla proň slova, ni úsměvu. Jen v tváři led, – a tak ji viděl naposled, jak mráz, tak chladnou, cizí.
Co po žebráku bylo jí! A on jen tisknul čelo, cos v jeho hlavě kvílivě jak bouře zahučelo,
kol byla tma a večer byl a on se šílen v skráně bil a smál se a zas plakal... Tak stal se tím, čím lidem byl.
Vždy mihnul se jen krátce a plaše tak a bázlivě, vždy bez chleba i práce i přístřeší, – děr plný šat,
a kde se mih', tam odevšad jen křik zněl „student-blázen!“ Byl tulákem, jak životem jich na tisíce běhá,
jichž nikde úsměv nevítá a nikde vlídná něha. Šel životem jak Hálkův Kvoch, šel vysílený, sešlý hoch
a kles' a zapad navždy. Tak po letech – Ó po letech, jak lehko se to řekne! – kdes našli jej, – spal polonah
v té zimní noci pěkné. Zavátý sněhem spal tu on – a na krku měl medaillon s kadeří zlatých vlasů.
A byl v tom malý obrázek: to bylo jako víla, zrak hrdý, krásný, zářící, skráň jako úběl bílá
a v oku zář a na rtu smích a v záři očí blankytných dřímala první láska... A byla noc tak hluboká,
noc zimní, plná kouzla, – kdes v dáli měsíc zapadal a tváří slza sklouzla a pohasla... Kol ostrý mráz, –
svit hvězd se krajem bílým třás' a měsíc v dáli zašel.
Cookies on Poetry Cove