Ve srdci žár, jenž teplým dechem sálá
a peruť hvězdnou výš a výše nutí,
vždy s Poesií, která, družka stálá,
je všude s ním, jde v tichém obejmutí.
Kol hlavy zář, jde chmurným temnem věků,
kol jeho cesty víc a víc se stmívá,
jde všudy sám, i zemi po člověku
kde stýská se, o čisté lásce snívá.
A nemá než ten vavřín na své skráni
a s růžemi i jedovaté hloží
a v svadlém retu úsměv odříkání
a v bledém čele posvěcení boží.
A nemá než ten úsměv odpuštění
těm, kdo se dýkou v jeho srdce řítí,
než lásku svou, své velké, čisté snění
a píseň svou, své nesmrtelné žití.